Na místo výsadku jsme se tedy dostali se zpožděním, jen co jsme projeli Mokrou, ale tábořiště jsme vybrali poměrně rychle. Já jsem si vzal na starost přípravu ohně a Mudla bravurně spojil naše dvě bundescelty do libového áčka.
Rozdělání ohně v mokrém lese se ukázalo, jako větší problém, než jsem si (vybaven ukořistěnou březovou kůrou) myslel. Na pomoc tedy přispěchaly Mudlovy papírové kapesníky, které se nám asi na třísté škrtnutí povedlo zapálit. Než jsme se nadáli, bylo ale zase po ohni. Znovu jsme přehodnotili taktiku a přidali nový kapesník a konečně se nám ohýnek rozhořel i v nalámaných větvičkách a podařilo se ho tak udržet. To už byla mimochodem dávno černočerná tma (a naše škrtadla se zmenšila asi na polovinu původní tloušťky), takže se vyplatilo, že jsem tentokrát neopomněl vzít čelovku.
Jelikož na nás shůry stále někdo uchcával a pravidelně se ozývaly sirény doprovázené výbuchy a střelbou z nedalekého vojenského újezdu, bylo o zábavu postaráno. Když se oheň ustálil a začaly se vysušovat kolem napíchané silnější klacky, nabrousili jsme větve a napíchli po dvou buřtech na opečení, takže začala ta správná idylka. Pak jsme ale zjistili, že bude třeba rozpéct i betonové housky (FU Kauflant). Došlo i na Mudlův pytlíkový a Maurákův au naturel lesní čajík.
Maurák nelenil a jal se mezitím ještě prověřit jednu teorii. Našel slovy asi tak dvacetikilový, žulový kvádroidní šutr (větší totiž nenašel) a umístil ho v těsné blízkosti ohně. Ten se počal zahřívat a když zesílil déšť, umístili jsme ho k nohám do stanu, aby byl od něj vnitřek vyhříván a uložili se ke spánku. To jsme zjistili další šokující věc - když uděláte stan moc vysokej, budete se v průběhu noci chtě nechtě buď otírat o jeho stěny nebo šťouchat do spolubydlících.
Mudla se tedy prý moc nevyspal, ačkoli se vstávalo až v 8 - hlavně kvůli vytrvalému dešti, který pak naštěstí přestal. Maurák byl ale vyspaný dorůžova a při raním výdeji tekutin spatřil nedaleko srnku, která si to pomalu štrádovala stále blíž, dokud se pozorovatel nezačal oklepávat. Pak ze strachu vzala nohy na ramena. Pomalu jsme sbalili věci, zametli stopy a vydali se na přesun za dalším dobrodružstvím.
Dojeli jsme autem přes Černou v Poš. do Nové Pece - Láze a připravili se na výstup na Plechého a sestup k Plešnému jezeru. Hned na začátku nás moudrý člen záchranné služby varoval, ať se na to radši vyprdeneme, pač bude lejt jako z konve. Ale běda! Neposlechli jsme a za chvíli už míjeli první rozcestník. Po necelé hodině začalo lehce poprchávat a déšť pomalu sílil. Udělali jsme tedy první zastávku pod vysokým smrkem na rozcestí U Koňského potoka a dali si svačinku. Za chvíli se kolem prohnal mladý pár v krátkých kalhotách a bundičkách, tak jsme se pozdravili s myšlenkou, že zřejmě nejsme jediní blázni, co se v deštivém počasí chystají na pořádný výšlap.
Déšť neustával, ale pan Maurák sebejistě zahlásil, že se bude nedaleko po cestě určitě nacházet lepší místo s dřevěným přístřeším a tam že se tedy schováme, pokud bude stále pršet. Avšak! Blízko to nebylo a déšť nejen že nepřestával, ale více sílil, až se začal Maurákovi klobouk lepit na čelo, nemluvě o Mudlově bundesjuniformě. Pan Maurák samozřejmě nezahálel a vymýšlel různé kratochvíle - jako sprintík s plnou polní, pochod lesem mimo cestu - to se ukázalo být velice zábavné, když jsme přišli na to, že je terén lehce bažinatý... A tak cesta utíkala (aspoň tedy Maurákovi).
Po několika větších výšlapech jsme dorazili až ke hranicím s Rakouskem, kde se na české straně nachází dřevěná bouda (toho času zavřená), alespoň se střechou krytým zápražím. Tam jsme to tedy asi na hodinu zapíchli, najedli se a rozvěsili mokré svršky, aby trochu uschly - no samozřejmě neuschlo nic, protože nejen že pršelo, ale foukal i nasty vítr, který kapky směroval částečně z jedné strany i pod střechu.
Nicnedělání pod střechou bylo nesnesitelnější (už proto, že tělesná teplota klesala) než pochod na dešti, takže když ten byl nejslabší, vydali jsme se na mocný finální výšlap na Plechého - cca 500 metrů převýšení na 3 kilometrech cesty. Ze začátku jsme si mysleli, že jde o omyl a místo cesty jdeme proti směru horského potoka, ale patníky s červeným pruhem nás ujišťovaly že ne. Zanedlouho jsme potkali známou, již z vrcholu se vracející dvojici. Ujistili nás, že nahoře je opravdu krásně a s úsměvem nám zmizeli za zády. Jejich výhoda spočívala v nulové zátěži. My jsme s sebou na druhou stranu nesli i plné batohy, takže závodění bylo od počátku bohužel mimo hru.
Potok tekoucí proti nám stále měnil barvu od žluté po červenou a pomalu slábnul, mizel pod kameny a znovu se objevoval, až zmizel nadobro. V husté mlze jsme nakonec uviděli malou luxusní dřevěnou boudu, která byla dokonce otevřená. To byl vrchol Plechého ve výšce 1378 metrů. A taky šance na zahřátí a odpočinek. Místo ohně jsme se hlavně vyudili, trochu usušili, ale dobře najedli a Mudlovi se podařilo udělat i čaj. Po notné dávce vegetu jsme po sobě uklidili, udělali pár fotek a dali jsme se na sestup.
Nejdřív jsme došli ke Kučerově vyhlídce, kde nebylo skoro nic vidět. Níže u Stiflerova pomníku, ale byl výhled na Plešné jezero 200 metrů pod námi i přes mlhu grandiózní. V dálce je vidět i nedaleké Lipno. Už nepršelo a dokonce občas asi na minutu vysvitlo sluníčko. Pokračovali jsme pořád níž pod mraky a Mudla byl moc a moc a moc rád, že se mnou v takový krásný den na výlet vyrazil. Cesta byla trochu nebezpečná kvůli mokrým kořenům, polenům a později i kluzkým kamenům, na kterých jsme si mnohokrát zabruslili a občas příliš nechybělo, abychom si dali po hubě.
Po příchodu k Plešnému jezeru ve výšce 1089 metrů Maurák smutně povzdechl, když spatřil cedulku zakazující koupání. Mudla zase udělal pár fotek svoji zupr dupr zrcadlovkou. O něco dále jsme šli zase už cestou nápadně připomínající koryto potoka. Na následujícím rozcestníku jsme potkali další dva sedící lidi, tak jsme slušně pozdravili a šli dál. Co by to bylo za sestup po také krásné asfaltce bez menšího sprintíku, pronesl očekávaně Maurák a Mudla se nechal podruhé ukecat.
Cestu zdobily jak umělé tak přírodní monumenty a nečekaně brzy jsme byli u rozcestníku U Říjiště, kde jsme ten den už procházeli, jen v jiném směru. Hlášky z trpajzlíka padali jak hrušky po dešti a my se rychle blížili ke konci naší vydatné poutě. Poslední malý odpočinek na lavičce na rozcestí (už nevím, jestli to byl Rossbach nebo Raškov) a brzy už jsme byli v Lázi. Zajímavým zážitkem stal se moment, kdy jsme dávali bágly do auta a z jednoho z domů vyšel džentlmen, vyblil se, vychrchlal a zalezl zase zpátky.
Maurák ještě po cestě autem navrhoval zajít do hospody, kterou zahlédl ráno cestou do Láze, na Kozlíka, najíst se tam a přespat někde v lese. Ale mělo to dva háčky - onu hospodu s Kozlem jsme tentokrát nikde neviděli a navíc se na nás valily mraky černé jako peklo (na fotce tak černé nevypadají, ale byly!), tak jsme radši zvolili přesun směr postel. Cestou jsme se v Budějicích zastavili v hospodě, že se aspoň najíme, ale když jsme si objednali pivo a pak hermelín, dostali jsme informaci, že došel chleba a tudíž smolík. Takže změna - Mauro musel vypít pivo a Mudla řídit, což bylo, pravda, z hlediska bezpečnosti nejlepší řešení. Maurák (starej dobrodruh) si totiž zase předtím na mokru trochu zasmykoval, pač přes SUV přehlídl červenou na semaforu. Mudla se toho ujal s velkým srdíčkem a dal do toho, takže nás oba v celku a pohodě dovezl až na LZ.
No prostě celkově vzato 100% úspěšný výlet plný zábavy a poučení. A myslím, že tenhle report aspiruje na zatím nejdelší v historii (ale bude rád překonán).
Mudla už svoje epes-žúžo fotky dodal - najdete je níže. ENJOY!
 |
| Čundr Country Show #3 - Šumava (Plechý) 13.6.2012 |
 |
| ČCS #3 - Šumava (Plechý) 13.6.2012 - Mudlofotky |
Žádné komentáře:
Okomentovat