Mauro: 8.4. jsem se před 18tou hod. začal přesouvat z Andělu za Calibrem a Rumim netradičně k automatu na fotky na I.P. 192.168.1.Pavlova. Nikdo ale zase nevěděl, kde je pan Sten. Což bylo stejně překvapivé jako místo setkání - vzhledem k tomu, že mu ho nikdo nesdělil a ani on se nám neozval. Tak jsem se musel chopit telefounu a přivolat reinforcement. Po tom, co dorazil i Sten, jsme se vydali na nákup. No a hádejte kam...... Na Anděl! Tentokrát to ale mělo jistou výhodu - mohl jsem si dojít pro svojí uleželou smetanovo-losovou pizzu s kousky cibule, zatímco ostatní nakoupili pitivo.
Calibro: dorazili jsme dolů na Petřín - bylo ještě světlo. Proto jsme se ostýchali načnout první láhev. Tak jsem si řekl, že začnu s kolou. Když jsem ji vyžďáral z Maurova batohu, byl jsem potřísněn při zoufalém pokusu otevřít ji. Dále jsme pokračovali cestou nahoru. Rozhodli jsme se udělat první zastávku, kde jsme otevřeli láhev dobré medoviny a balíček sušeného kuřecího bramboru. Po přestávce a občerstvení jsme pokračovali dále nahoru. Naše
druhá zastávka se odehrála přibližně v polovině naší cesty. Při této přestávce Mauro odmítnul láhev medoviny a ujal se foťáku.
Pak jsme se jali stoupati dále do výšin. Těsně před vrcholem jsme po tmě vzpomínali na kalbu s Tochem. Posléze jsme nalezli temný otvor, tak jsme se tam s Rumim vloudili a zjistili jsme, že můžeme projít. Když jsme s Rumim zavolali ostatní, zhodnotili jsme, že přes paní fotografku neprojdeme a vrátili se zpět. Pokračovali jsme tak v cestě a našli další
zajímavé místo - byla to
temná soutěska, kde jsme udělali pár
foteček.
Po výlezu ze soutěsky mi
Rumi nabídl, ať se posadím na kámen a vypravím historku o Poopenhoundovi. Tak jsem se usadil, chvíli vzpomínal a vyprávěl to úplně
blbě. Za chvíli už jsme
šli na vrchol Petřína, zhoupnout se na velké houpačce. Když jsme tam přišli, byla už obsazená, vedlejší hřiště také, tak jsme si
sedli ke stolu, otevřeli poslední láhev a dojídali zbytky čipsů. Do středu parku se přiblížila podivně vypadající dvojice se psem, kterému červeně blikal obojek, a pokoušeli se vypustit naváděný lampión. Tento lampión byl ale naveden do blízkého stromu. Po kolizi se vzňal a mužská polovina dvojice šla hasit. Lampion naštěstí po delší chvíli zhasnul. Pak jsme se už vydali zrychlenou chůzí pryč. (V té době Calibro prohlásil:
Já jsem rak a moje hvězda je Měsíc! - pozn. koredaktora.)
O pár desítek minut později jsme se octli za pomoci turbo-chůze na hlavním nádraží, kde jsme doprovodili Maura se Stenem k vlaku a urychleně je zase opustili kvůli přeplněné nádrži. S Rumim jsme si vyhlídli pěkné křoví, kde ho následně okukovala projíždějící policejní hlídka. Na zastávce jsme potkali zkaleného týpka, který měl připojen k pasu tři různobarevné balónky. Ptal se nás na jeho pozici v časoprostorovém kontinuu. Po příjemné konverzaci nám poděkoval a přijela tramvaj. Nastoupili jsme a ocitli se vedle bandy podivínů, kteří podivným jazykem vykřikovali Azerbajdžán! Konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat