Po strastiplné cestě do Prahy, v autobuse plném zřejmě vajecchtivých koledníků z jižních Čech, jsme se jako obvykle s Rumim a Calibrem sešli u kytkomatu a vyrazili na nákup. Na I.P. jsme v Express T-shopu nepochodili a přesto musel Rumi s batohem plným sušenek uprchnout před podezřelou osobou právě dovnitř obchodu.
Na Andělovi už jsme byli úspěšnější a kapacita Rumiho batohu byla zcela využita - což, jak jsme zjistili později, mělo mírně destruktivní dopad na naše Horalky. Poté, co jsme se před kostelem pomodlili k pavoučí královně, jsme naplnili první kelímky a vydali se na Petřín. Ve strmém kopci jsme probrali téma astrální projekce, které už s námi (díky mně) zůstalo až do rána, přičemž bylo čím dál tím více ostřejší.
Nahoře v parku nás pobavila mladá slečna svým epickým popisem čehosi. Po slosování Šťastné Horalky jsme se vydali ke stolu u hřiště. Tam jsme (ne)trpělivě vyčkávali na odchod posádky velkého dřevěného houpadla, abychom se ho mohli následně zmocnit. Pan Calibro to tam zpestřil dechberoucím tanečním vystoupením a pak jsme dostali hlad a vydali se zase na Anděla.
Po cestě zpět na Petřín nás pronásledovali zajíci s ježkem v čele, o čemž jsme hned složili písničku. Na prvním hřišti jsme se občerstvili a vydali se na druhé, kde už v tu dobu nikdo nebyl a tak jsme obsadili houpačku a dávali jí zabrat. Jen já jsem musel - vlivem další rundy a přílišného civění na displej telefonu - předčasně vystupovat, abych Calibrovi nezpůsobil psychickou a materiální újmu. Rumi na závěr předvedl svoje vystupovací číslo, tzv. twisted-ass a po vyzkoušení ostatních atrakcí a přidělení čepic jsme se pomalu vydali na další cestu.
Zkouška večera přišla ve chvíli, kdy došla Kolaloka a museli jsme absinth dopít buď samotný nebo velice lehce naředěný, čehož se Calibro zhostil s nadlidskou vůlí a hópnul to do sebe jako by se nechtěl dožít rána. Já na tom byl přesně opačně, o čemž nejlépe vypovídá fotka mého xichtu.
Stihli jsme se ještě zastavit na ranči a pak už to s časem nevypadalo úplně dobře, tak jsme přidali do kroku ve snaze stihnout vlak na hl.n, což se na konec díky pánům R. a C. povedlo a tak jsem jim na rozloučenou snědl sušenky a z vlaku zamával. Vzhledem k tomu, že kvůli silnému vnitřnímu osvětlení nebylo vůbec vidět z okna ven, doufal jsem jen, že se už oba vydali na cestu domů a nemávali mi ještě skoro celých 20 minut, než vlak odjel.
